Čím si vysvětlujete, že mezi iniciátory
Evropské charty svobodného tisku není žádný z významných českých
šéfredaktorů a novinářů?
Já
jsem to podepsal, takže jeden Čech tam minimálně byl. U nás vládne taková
údolní mentalita, že se víc zajímáme o sebe než o okolní svět. Excesy okolního
světa nás nepudí k tomu, abychom se na nich podíleli.
Myslíte si, že tato iniciativa bude
úspěšná?
Netroufnu
si odhadnout, ale rozhodně tlak na Evropskou radu bude velký. Díky krizi jsou
dnes média ve všech zemích ohrožená a tato situace nutí novináře, aby bojovali za
dodržování přesných pravidel. To se děje ale pouze tam, kde funguje občanská
společnost.
V USA byl nedávno představen
Marshallův plán na záchranu prestižních médií. Ten nabízí pět možných řešení
současné situace. Které z těchto řešení má podle vás největší šanci na úspěch v
USA a které by bylo realizovatelné i v České republice?
Pro
USA to nedovedu odhadnout. To musí americký senát, který se tím bude zabývat,
jelikož Marshallův plán slouží jako podklad pro Newspaper Revitalization Act,
zákon k oživení amerického tisku. Ten má vytvořit podmínky pro bezproblémové
fungování tištěných médií.
V České
republice moc miliardářů není, kteří by byli ochotní podporovat kvalitní média,
takže mecenášské řešení můžeme vyloučit. Veřejnoprávní instituce u nás také moc
nefungují. Konsorcia a rady by byly opět zpolitizované, takže i z toho mám
strach. Zbývá nám model daňových úprav, které by zlevnily provoz a náklady pro
vydávání prestižnějších i kvalitnějších novin, nebo model lidových akcií.
Myslíte si, že by se takzvané lidové
akcie mohly v České republice prosadit?
Myslím
si, že za jistých okolností ano. Vezměme příklad, kdy byly vypsané cenné,
povodňové papíry. Tenkrát se vybralo docela dost peněz. Byl to trochu jiný
případ, ale podobným způsobem by se to udělat dalo. Především, by ale bylo nutné
vyvolat závažnou diskuzi ve veřejném prostoru, aby si lidé uvědomili, že díky
neexistenci prestižních médií je ohrožena svoboda a princip demokracie jako
takové, a že stojí za to investovat pár stovek nebo tisíců do kvalitní
žurnalistiky.
Na diskuzi jste zmínil příklad Německa,
kde dochází k tlakům ze strany politiků na veřejnoprávní médií
v minimální míře. Jak by měla být uspořádaná struktura mediálních rad
Českého rozhlasu a České televize, aby ani u nás nemohla být veřejnoprávní
média ovlivňována?
Je
toho víc. Zaprvé nesmí zde být politický klíč k volbě členů rad.
V Německu se to řeší způsobem, že jsou přesně vyjmenované instituce, které
navrhují své zástupce. Jedná se především o relevantní politické strany,
náboženská hnutí, občanská sdružení, odbory, univerzity a tak dále. Důležité
ale je, že do rad jsou nominováni mediální odborníci a ne libovolní zástupce
lidu. Rozhodovat o médiích vyžaduje vysokou kompetenci a vzdělání. Rady také nesuplují
roli ředitele, ale pouze dohlížejí na dodržování zákona. Sledují, jestli
televize plní rozsah veřejné služby, například zda oslovují všechny relevantní
skupiny. Dále by měla být oddělena ředitelská struktura od šéfredaktorské. Ředitel
není nadřízený šéfredaktora, mají rozdělené kompetence. Ředitel rozhoduje o penězích
a o zaměření, ale za obsahy je zodpovědný výhradně šéfredaktor. Důležitá je neodvolatelnost
rady a ředitele. Samozřejmostí musí být i automatické navyšování poplatků podle
nárůstu spotřebního koše, aby média nemohla být vydíratelná parlamentem.
Zmínil jste, že v ČR je ne dostatek
odborníků, kteří by mohli radách zasedat. Jak tento problém řešit?
Ne,
řekl jsem, že je nedostatek mediálních univerzitních profesorů. Máme tady
jediného, Honzu Jiráka. Mohou tam ale zasedat profesoři spřátelených oborů,
sociologové, filozofové, docenti. A samozřejmě taky významní mediální právníci.
Ti už u nás jsou.
Vy jste žil dvanáct let v Německu.
Jaký je zásadní rozdíl mezi českou a německou žurnalistikou?
Dnes
už to nemohu říct, protože už jsem dvacet let tady a ty světy se vyvíjí. Ale dva
základní rozdíly z mnoha bych zmínil. Zaprvé, v Německu se dodržovaly
smlouvy. Ty jsou naprosto svaté a pracovat v takovém prostředí bylo mnohem
jednoduší.
A
za druhé, je tam novinařina považována za samoúčel. Je to stroj na informace a
nesnaží se někomu sloužit. Napomáhat nějaké dobré věci je náš obrozenecký zvyk,
kterého bychom se měli zbavit. Musíme se naučit psát komentáře a analýzy, jak to učí BBC. Musí
se dát vysílat v Německu i ve Velké Británii, ve dvou státech v době války,
a být přitom zajímavé pro obě strany.
Infobox:
Evropskou chartu svobodného tisku podepsalo koncem května čtyřicet osm šéfredaktorů
z devatenácti zemí. Vyzývají v ní v deseti bodech k ochraně
žurnalistů před zásahy a ovlivňováním státu, především pak k obraně proti
odposlouchávání, policejním prohlídkám redakcí, zabavování počítačů a ke
svobodnému přístupu k informacím.
Mediální Marshallův plán slouží jako podklad k americkému zákonu k oživení amerického tisku, který se
chystá předložit senátor Benjamin L. Cardin. Nabízí pět možných řešení současné
krize, mezi nimi zavedení veřejnoprávního tisku, zpoplatnění připojení k
internetu, financování tisku mecenáši, systém lidových akcií nebo definování
novin jako vzdělávací instituce.